Úvod

Rozpad Rakouska-Uherska po první světové válce znamenal spolu s územními změnami stanovenými v mírových smlouvách těžkou ránu pro jednotu maďarského národa. Téměř 3 miliony etnických Maďarů zůstalo ”zajato” v nově utvořených či rozšířených státech; Slovensko, spolu s Rumunskem, bylo tímto způsobem ”obdařeno” o nejpočetnější maďarskou menšinu (v případě Slovenska se jednalo asi o 400-500 tisíc obyvatel). Jasně vymezené území, které slovenští Maďaři obývají, a další (např. historické) okolnosti pak vytvářely předpoklady pro využití nacionalistické tematiky v procesu demokratické tranzice.
Parametry případové studie (case study) mohou být v této práci naplněny pouze částečně. Jejím hlavním cílem je totiž pokus aplikovat základní body některých teorií nacionalismu, konkrétně J. Snydera a R. Brubakera, v menší míře shrnujícího textu P. Barši (cf. Snyder 2001; Brubaker 1997; Barša 1999), na slovenský případ. Nejedná se tedy o komplexní, vyčerpávající analýzu situace maďarské menšiny na Slovensku - ta by si vyžádala mnohem podrobnější přípravu a také rozsáhlejší prostor -, ale právě o pokus potvrdit či zpochybnit tvrzení zmiňovaných autorů v souvislosti s danou zemí.

Teorie

Shrňme nejprve argumenty, na kterých jednotliví autoři vystavěli své teorie. J. Snyder vychází z odmítnutí obecné Huntingtonovy představy ”střetu civilizací”, vyvolaného po staletí krystalizující meziskupinovou nenávistí (ancient hatreds). Právě tak nejsou ani nacionalismus a případný ozbrojený konflikt přímým důsledkem dlouhodobě doutnajících sporů. Ukazuje se sice, že existuje silná korelace mezi demokratizací původně autokratických či totalitních režimů a vzrůstem nacionalismu a etnických konfliktů (cf. Snyder 2001: 28-32), ale podle Snydera se nejedná o náhlé probuzení již dávno formovaných národů a jejich aspirací vůči národům okolním, ale spíše o výsledek manipulace mocenských elit. Předkládá proto pět hlavních tezí, které následně ve zbytku knihy na jednotlivých zemích dokazuje:

· nacionalismus obecně vzniká (nebo se výrazně intenzifikuje) v nejranějších fázích demokratizace nebo v její přímé anticipaci a zřídka před ní (neboli – s příchodem širokých mas do rozhodování);
· přesvědčovací strategie elit (elite persuasion) je ústředním mechanismem při prosazování nacionalismu;
· úspěch či neúspěch této strategie je výrazně ovlivněn strukturou tržiště idejí (marketplace of ideas) (ve smyslu působení částečných monopolů na poskytování politických informací), segmentací poptávky a konečně sílou institucí, jež integrují a dohlížejí na veřejnou diskusi;
· typ nacionalismu, který takto vzniká (a intenzita a podoba případného konfliktu) závisí především na úrovni a načasování ekonomického rozvoje dané země, adaptabilitě zájmů elit a síle domácích politických a administrativních institucí. Jedná se o tyto typy nacionalismu: Revoluční (”typ” Velká Francouzská Revoluce), kontrarevoluční (Bismarckovo a Hitlerovo Německo), občanský (Velká Británie v době rozkvětu impéria) a etnický (Srbsko na přelomu 19. a 20. století);
· tyto korelace nejsou pouhými vedlejšími důsledky ekonomických nebo strategických faktorů (cf. Snyder 2001: 88-89).

K dosažení svých cílů užívají elity celé řady nástrojů, o kterých se zmíníme v konkrétních souvislostech.

Zorný úhel R. Brubakera je o něco užší a soustředí se na poněkud odlišné aspekty: namísto ”neproduktivní debaty o nacionalismu a národním státu v obecném smyslu” se soustředí pouze na aktuálně existující ”nacionalismy” ve střední a východní Evropě. Upozorňuje, že nacionalismy, které vedly k rozpadu původních multinárodních impérií Habsburků, Romanovců a Osmanů (a které byly detailně studovány a mnohé teorie nacionalismu na nich postaveny), se lišily od těch, které byly tímto rozpadem ”plozeny”. Meziválečné evropské nacionalismy měly totiž triadickou formu – zahrnovaly komplexní interakci samotných národnostních menšin, nově se nacionalizujících států, ve kterých byly tyto menšiny ”uvězněny”, a konečně vnějších ”domovských vlastí”, přirozeně zainteresovaných na údělu svých odloučených ”synů a dcer”. Jednotlivé vrcholy této triády přitom jsou přitom samy arénami, ve kterých se utkávají různé politické síly. Rozpad sovětského bloku na konci dvacátého století se podle Brubakera svými důsledky meziválečné situaci do značné míry podobal (cf. Brubaker 1997: 3-10).
Důrazem na ”událostní” (eventful) či ”nahodilostní” (contingent) podstatu nacionalismu a národa se Brubaker přibližuje konstrukcionistickému chápání tohoto fenoménu u obou dalších autorů. Asubstanciální pojetí národa (Brubaker sám upřednostňuje používání pojmů nationhood a nationess, které by se snad daly přeložit jako národovství a národovost, před pojmem nation – národ), které u Snydera nacházíme pouze odvozeně, je tak Brubakerem vyřčeno naplno jako jediné, které slibuje do budoucna plodné výzkumné výsledky.

Text P. Barši shrnuje teoretické poznatky na poli výzkumu nacionalismu a v souvislosti s teorií konfliktu ukazuje možné cesty, jak řešit problémy spojené s požadavky skupin, které si na základě etnické či národnostní odlišnosti činí nároky na zvláštní zacházení. Autor explicitně poukazuje na psychologickou stránku nacionalistické mobilizace a připomíná, že kromě instrumentální funkce, definované racionálním zvažováním ”nákladů a výnosů” (plusů a mínusů,…) disponuje etnicita ještě funkcí existenciální a také diskursivně-symbolickou.

Historické dědictví

Prvními státními útvary na alespoň části území dnešního Slovenska, na nichž se historici shodnou, byla Sámova říše (7. stol. n.l.) a Velkomoravská říše (9. stol. n.l.). Po pádu druhé jmenované
se toto území stalo na více než deset století součástí uherského státu, ve 14.-19. století v rámci habsburské monarchie. Právě s odvoláním na státní útvary, jež zde existovaly v druhé polovině prvního tisíciletí, se Slováci domáhají uznání jejich ”tisícileté státnosti”, přestože je sporné, na jakém základě je možné spojovat tehdejší obyvatele s moderním slovenským národem.
Periodou mnohem citlivější než raný středověk však bylo devatenácté století a první polovina dvacátého. Do procesu slovenského ”národního obrození” tvrdě zasáhlo rakousko-uherské vyrovnání v r. 1867, po němž Maďaři na území Uherska započali systematický asimilační proces nemaďarských horních vrstev a inteligence. Zlomem pak byla první světová válka, porážka Trojspolku a v maďarském případě Trianonská smlouva z r. 1920, po které zůstaly přibližně 3 miliony etnických Maďarů uzavřeny v nově se tvořících národních státech včetně Slovenska. Vzájemné antipatie mezi Slováky a Maďary byly ještě posíleny tzv. Vídeňskou arbitráží z listopadu 1938, která pod taktovkou nacistického Německa rozhodla o postoupení jižních území Slovenska (tehdy již autonomního po rozpadu bývalé Československé republiky) a Podkarpatské Rusi Maďarsku. Přestože porážka Německa a jeho spojenců znamenala pro Slovensko opětovný zisk tohoto území, hořké vzpomínky na maďarizaci a latentní strach z maďarského etnika jako případné ”páté kolony” zůstaly natrvalo usazeny ve vědomí Slováků (Nesmíme však zapomínat, že podobně i Maďaři cítili výsledky Trianonu jako obrovskou křivdu a jejich revizionistické snahy byly hnány právě vizí zvrácení dějinně nespravedlivého rozhodnutí, cf. Kopanic 1999). Poválečná menšinová politika Československa, která byla obsahem Košického vládního programu z dubna 1945, k uklidnění etnického napětí nepřispěla o nic více, když podle plánu E. Beneše měl maďarskou menšinu potkat stejný osud jako Němce – kolektivní deportace do Maďarska. Kvůli odporu vítězných mocností však došlo pouze k výměně obyvatel (domov muselo opustit okolo 68 000 slovenských Maďarů) a ”vnitřnímu odsunu” asi 45 000 Maďarů do sudetských oblastí. Dalším způsobem ”vypořádání se” s maďarskou menšinou (které bylo hlasitě podporováno nacionalisticky zaměřeným slovenským tiskem) byla tzv. reslovakizace – přihlášení se ke slovenskému ”mateřskému” národu znamenalo vyhnout se ztrátě občanských práv, konfiskaci majetku, vystěhování a podobně. Počet příslušníků maďarského etnika na Slovensku tak klesl oproti předválečnému stavu o 350 000 (cf. Hunčík 1999: 209).
Komunismus je obecně považován, vzhledem k internacionální povaze vládnoucí ideologie[1] , za neutrální režim vzhledem k otázkám nacionalismu a etnicity (jedná se o představu tzv. ”ledového koberce komunismu”). Bližší pohled však odhaluje, že tato rozšířená představa platí pro země sovětského bloku jen velmi omezeně, pokud vůbec. Poválečná slovenská historiografie se naopak věnovala ”kultivaci” antimaďarského nacionalismu, v intencích marxisticky dialektické teorie ”právoplatného sebeobranného nacionalismu”, jenž byl pouhou ”reakcí na extrémní maďarský šovinismus”. Občasné pokusy o kompromisní postoj (J. Zvara) neznamenaly v tomto ohledu zásadní změnu[2] .
Slovenský nacionalismus za komunistické vlády však nezůstal spoután pouze do historiografických prací. Rehabilitace komunistů, kteří se účastnili protinacistického odboje (G. Husák a další) po Pražském jaru znamenala novou legitimaci pro nacionalistickou rétoriku poválečného typu. Slovenská média byla najednou plná protimaďarských hesel a negativní společenská atmosféra se dostala na takovou úroveň, že Maďaři s nadšením a nadějí vítali vojska Varšavské smlouvy (cf. Hunčík 1999: 210). Později ustavené maďarské disidentské hnutí (Výbor na ochranu práv maďarské menšiny vznikl v r. 1978) tak mělo mnohé důvody pro to, aby ve svých požadavcích priorizovalo právě menšinovou otázku před otázkou demokratického fungování Československa (přičemž chartisté viděli tuto sekvenci přesně obráceně).
Potvrzují se tak slova P. Barši, že komunistická vedení národnostní politiku nezrušila, ”nýbrž naopak přejala a instrumentalizovala” (cf. Barša 1999: 95). Stejně tak je ve slovenském případě naplňován i předpoklad R. Brubakera, že jednu z nejpodstatnějších rolí při nacionalizaci společnosti mohou hrát ”počáteční postoje” (initial stances) a predispozice, které do velké míry formují selektivitu procesů pozornosti, interpretace a reprezentace (cf. Brubaker 1997: 68). Snyder tyto historicky dané aspekty zahrnuje pod konkurenční typ ”kulturního vysvětlení” nacionalismu (oproti jeho přesvědčovací strategii elit), ale zároveň uznává, že se nemusí navzájem vylučovat, ale komplementárně doplňovat. V každém případě je však pro něj prioritní, nezbytnou (necessary) podmínkou nacionalizace racionální manipulace elit a nikoliv pocit dřívějších nespravedlností (cf. Snyder 2001: 84). Dá se předpokládat (jak ještě uvidíme později), že etnická otázka se skutečně nemusela stát rozhodující konfliktní linií ve slovenské politice i společnosti, jak tomu v současné době je (cf. Kopeček 1999: 51).

Oblast politických střetů

Snyder předpokládá, že nacionalismus je v prvé řadě vyvolán příchodem širokých lidových mas do politického rozhodování v zemi. Elity, které jsou v té chvíli u moci, potřebují získat politickou legitimaci k vládnutí (neboli řeší problém kolektivní akce), ale zároveň nepřipustit, aby jim masy začaly do politického podnikání výrazněji zasahovat – a v takové situaci je podle něj nacionalistická rétorika ideálním instrumentem (cf. Snyder 2001: 53-55).
Na Slovensku se po svržení komunistického režimu odehrávala většina podstatných politických událostí v rámci širokého revolučního hnutí Verejnost proti násilí (VPN), v jehož rámci získal V. Mečiar a skupina dalších bývalých komunistických funkcionářů rozhodující úlohu (V. Mečiar se stal předsedou první slovenské vlády). Pro exkomunistické elity obecně může platit označení mocenských oportunistů, v tom smyslu, že po diskreditaci komunistické doktríny neměly žádný fundamentální program, který by byly nuceny hájit (mocenský oportunismus byl zajisté častým jevem mezi komunistickými elitami již za vlády KSČ); nicméně bylo nutné nějak mobilizovat podporu obyvatel. Nacionalistický diskurs byl v takové situaci pro Mečiara skutečně jedinou plnohodnotnou náhražkou diskursu ideologického, k čemuž přispívalo několik dalších faktorů: (1) Již zmiňovaná dlouhodobá kultivace slovenského nacionalismu v souvislosti s maďarskou menšinou, symbioticky posilovaná (2) etnofederativním uspořádáním Československa, ve kterém se Slováci dlouhodobě cítili odstrkovaní; (3) vlažnějším postojem Slováků k transformaci a konkrétně pak liberální ekonomické reformě, což komplikovalo prezentovat ”diskurs kapitalismu” jako prioritní (po vzoru V. Klause) a naopak usnadňovalo prezentovat sama sebe jako autoritativní vládu ”pevné ruky” (přičemž otázka, kam má pěst dopadnout, byla sice otevřená, ale odpověď pravděpodobná) (cf. Bútora – Bútorová 1994: 6); (4) zjevení se ”skutečných” nacionalistických sil v podobě Slovenské národní strany (SNS), které Mečiar potřeboval (nebo chtěl) získat pro koaliční spolupráci; a konečně (5) nesouhlas většiny Slováků s úplným rozpadem ČSFR a současná nutnost získat podporu těchto obyvatel (cf. Bremmer [nedat.]). Po rozpadu společného československého státu to vše znamenalo nashromážděný značný ”etnopolitický kapitál”, který se Mečiarovi přímo nabízel jako nástroj legitimace režimu. Jak předpokládá P. Barša, po zodpovězení otázky ”jak vládnout” následovala okamžitě otázka ”komu”. Slovenský stát byl od počátku prezentován jako stát Slováků a po ”odpadnutí” Čechů jako hromosvodu nacionalistické politiky představovala maďarská menšina, i vzhledem k historickým okolnostem (viz výše), ideální ”kořist” (cf. Barša 1999: 92-93). Za povšimnutí bezesporu stojí i skutečnost, že voliči a členové koalice maďarských stran MKDH-Spolužitie (Együttélés) se v největší míře stavěli proti rozpadu na dva samostatné státy a s výrazným náskokem před ostatními pokud možno za zachování federace (cf. Bútora – Bútorová 1994: 35).
Výše uvedené tedy naplňuje druhou z hlavních tezí J. Snydera, že přesvědčovací strategie elit je ústředním mechanismem při prosazování nacionalismu (roli médií bude věnována 6. kapitola). Stejně tak zapadá i do Brubakerova obrazu ”konstrukce národního vědomí”, i když je k oběma nutné připomenout, že nit nacionalismu nebyla na Slovensku nikdy přetržena a zdejší elity tak měly (alespoň v počátcích) velmi usnadněnou úlohu. Náznaky, že oficiální propaganda nemusí odrážet skutečné nálady mezi obyvatelstvem[3] , se do jisté míry potvrdily po nástupu široké ”antimečiarovské” koalice do vlády po volbách 1998, která se snaží reálně existující problémy soužití Slováků a Maďarů řešit racionálně a se vzájemným respektem.
To však neznamená, že po (dočasném?) odstranění Mečiara a jeho souputníků z rozhodovacích funkcí se tyto problémy začaly řešit samy. Ukazuje se, že dobrá vůle třeba i vedoucích představitelů obou zainteresovaných stran nemusí být dostatečná: V maďarském i slovenském prostředí se střetávají různé zájmy a i špičky politických stran jsou vázány rozhodnutím členské základny (sjezdu, výkonného výboru,…). Na maďarské straně se k tomu navíc přidává napojení na menšinovou zahraniční politiku budapešťské vlády, jež byla v průběhu devadesátých let dvacátého století jednou z priorit politiky v samotném Maďarsku a do značné míry předznamenávala i vztahy s těmi sousedními zeměmi, ve kterých maďarská menšina žije (především šlo tedy o Rumunsko, Slovensko a Makedonii) – a přirozeně, podle ”zákona” akce a reakce, ovlivňovala i směr vnitřní i vnější menšinové politiky daných zemí. Odhaluje se nám tu tedy struktura, kterou ve své knize popsal R. Brubaker – triadický, komplexní interdependentní vztah mezi nacionalizujícím se státem (i když přívlastek ”nacionalizující se” pro současné Slovensko příliš neplatí), etnickou či národnostní menšinou na území tohoto státu a vnější ”domovskou vlastí” (tedy Maďarskou republikou).
V táboře slovenských politických stran přitom nejde pouze o protiklad současné a bývalé vládní koalice. I v rámci té současné existují rozdílné náhledy na to, jak přistupovat k požadavkům dalšího člena vládní super-koalice, Strany maďarské koalice (SMK), které se v poslední době stále stupňovaly. Zatímco Demokratická strana (DS) některé z těchto požadavků podporovala (cf. Kollár – Mesežnikov 2001: 78), u Kresťansko-demokratického hnutia (KDH) existuje určitá tendence k posunu k tradičnímu ”národnímu” pojetí politiky, jak jej představovalo právě HZDS. Další vládní strany - Sloveská demokratická koalícia (SDK), později Slovenská demokratická a kresťanská únia (SDKÚ), Strana občianského porozumenia (SOP) a především Strana demokratickej ľavice (SDĽ) – se s SMK dostávaly do častých střetů (cf. Kollár – Mesežnikov 2001: 68, 83-104).

Postoje maďarské menšiny jsou již od sedmdesátých let nerozlučně spjaty s menšinovou politikou Maďarska. Ochrana zájmů menšin se stala prvkem politiky jak pro reformní komunistické vedení, tak pro vznikající disidentské hnutí, především jeho liberální část. V letech 1990-1994 mělo ve vládě rozhodující slovo Maďarské demokratické fórum (MDF), obdoba českého OF, které se definovalo jako ”konzervativní, křesťansko-národně orientované síla pravého středu”. Pod vedením J. Antalla vedla maďarská vláda vcelku nekompromisní menšinovou politiku, jež byla nejen na Slovensku často (nepochybně i záměrně) interpretována a představována jako projev iredentistických snah a nebezpečí pro jednotu státu. Vláda G. Horna, vytvořená z papírově protikladných stran Maďarské socialistické strany (MSzP) a Svazu svobodných demokratů (SzDSz), vedla umírněnější menšinovou politiku, v čemž ji po r. 1998 alespoň zpočátku následovala vláda Svazu mladých demokratů (Fidesz), Nezávislé malorolnické strany (FKGP) a MDF; předsedou vlády byl V. Orbán (cf. Morvay 1999: 194-199; nebereme teď v úvahu explozi nacionalistické rétoriky před volbami v dubnu 2002). V nutnosti bojovat za práva menšin se nicméně shodují všechny relevantní strany současného maďarského politického spektra, liší se pouze v důrazu a navrhovaných způsobech, jak ji provádět (cf. Benda 1998).
Pro nás je podstatné zjištění, že odrazem těchto rozdílů byla i podoba maďarského stranického subsystému na Slovensku. Hnutí Spolužitie (Együttélés) bývalého významného disidenta M. Duraye a také Maďarské kresťansko-demokratické hnutie (MKDH), které od r. 1992 kadidovaly společně jako Maďarská koalice (MK), měly blízko k linii MDF, do níž se v současné době posunul Fidesz; Maďarská nezávislá iniciativa (MNI, v letech 1990-1992 člen vládní koalice) později přejmenovaná na Maďarskou občanskou stranu (MOS) zase spíše k radikálním liberálům SZDSz. Před volbami 1998 se tyto strany víceméně z nutnosti spojily po komplikovaném a zdlouhavém vyjednávání do jediné, a tak vznikla SMK, člen současné vládní koalice[4] . Ani potom se však SMK nevyhnula vnitřním rozporům, stupňující se požadavky a ultimáta SMK na koaliční partnery jsou podle některých důkazem tlaku ”tvrdého jádra” SMK na předsedu B. Bugára[5] .

Z popsané struktury a dynamiky politické scény, a také s přihlédnutím k historickým souvislostem, je zřejmé, proč se maďarská menšina stala snadným terčem a obětí slovenské nacionalistické mýtotvorby (mythmaking). Zvláště ”oblíbenou” rétorickou figurou byl především ”tisíciletý boj slovenského národa za samostatnost”, a to samozřejmě proti maďarskému útlaku. Snaha o sebe-definici slovenského etnika jako pradávného národa s přirozenými právy na dané území samozřejmě narážela na společný odpor Maďarů na Slovensku i v Maďarsku, kteří pomocí podobných mýtů jen utvrzovali, použiji-li terminologie P. Barši, etnonárodní (neboli kolektivně etnickou) identitu[6] . Pokud jsou zde diskutované teorie nacionalismu správné, pak mohou podobné procesy umělého vytváření distancí vyústit v nevratnou petrifikaci napjaté etnicko-národní situace, v ”uzamčení” štěpných národnostních a etnických identit (lock-in of divisive national identities). V poslední době se stupňující maďarské požadavky (cf. pozn. 8; Sedláčik 2000) se nedočkaly souhlasu vládních dalších stran a zatím tudíž nedošly většího naplnění.

Podívejme se nyní na nástroje a taktiky, které slovenské a maďarské elity ke svým cílům užívaly. Snyder se zmiňuje o čtyřech obecných typech (cf. Snyder 2001: 66-68):
(1) Vylučování produkující nepřátelství. ”Vylučující” prvky se v politice Mečiarových vlád skutečně objevily. Mečiar se v první polovině devadesátých let snažil zmanipulovat regionální obvody s cílem omezit parlamentní zastoupení Maďarů, což se mu do jisté míry povedlo (v současné době nemá maďarská minorita většinu v žádném z regionů). Privatizační politika jeho vlád byla velmi neprůhledná, se zřetelně xenofobními postoji k zahraničním investorům, což v podobě tichého upřednostňování ”většinového národa” postihlo i maďarskou menšinu (cf. Bremmer [nedat.]; Snyder 2001: 256).
Problematika jazyka je tématem, jenž si zaslouží zvláštní pozornost. Slovenský nacionalismus je totiž ve vztazích se slovenskými Maďary klíčovým nástrojem v prosazování národní identity. Cílem Mečiarových vlád bylo v tomto duchu samozřejmě omezit možnosti oficiálního používání maďarského jazyka a již v návrhu prvního jazykového zákona z r. 1990 byla percentuální klauzule zastoupení menšinového obyvatelstva, kterou dané území ve muselo splňovat, aby byl její jazyk v úředním styku povolena, stanovena na závratných 50 procent. V přijatém zákoně nakonec zůstala hranice 20 procent, kompromis mezi požadavky vlády a Matice slovenské a požadavky Maďarů. Nejbouřlivější reakce vzbudilo přijímání a přijetí nového zákona o státním jazyku v listopadu 1995, který mimo jiné stanovoval, že všechny oficiální dokumenty musí být ve slovenském jazyce a stejně tak v oficiálním kontaktu vyžadoval užívání slovenštiny, nebo výrazně omezoval možnosti používání menšinových jazyků v běžném životě. Spolu s audiovizuálním zákonem, přijatým v říjnu 1996, hrozil vysokými pokutami a dalšími postihy za ”znečišťování” slovenského jazyka - úředníci ministerstva kultury dokonce prohlašovali, že světoznámý operní tenor Peter Dvorský by mohl být trestně stíhán za zpěv operní árie v italštině. Spíše pobavený úsměv pak v českém prostředí vyvolal požadavek na povinné dabování českých filmů do slovenštiny. V těchto letech se i vztahy mezi slovenskou a maďarskou vládou octly na nejhorší úrovni za celou dosavadní dobu.
K otázce menšinových jazyků se stavěl velmi neurčitě, s odkazem na zákon o jazycích menšin, který ovšem musel být teprve přijat. Za vlády V. Mečiara se tak nestalo a teprve v červnu 1999 se nové vládní koalici podařilo zákon sestavit a prosadit. Zákon zajišťuje rovnoprávnost slovenštiny a dalších jazyků v oblastech, kde je alespoň 20% zastoupení dané menšiny. SMK však nebyla úplně spokojena, protože požadovala rozšíření rovnoprávnosti z oficiálního styku a dokumentů i do oblasti kultury, médií a podobně; místo 20% navrhovala jako hranici procent 10. Přestože tedy nebyl tento zákon ideální, signalizoval zlom v dosavadním přístupu k menšinovým jazykům.
(2) Nepřesné a zaujaté strategické předpoklady. V tomto smyslu bylo nejvděčnějším nástrojem neustálé obviňováni maďarské menšiny z iredentistických snah, spolu s poukazováním na temnou roli samotného Maďarska v tomto procesu. Mečiar díky tomu zpočátku získával podporu určitých vrstev obyvatelstva.
(3) Vzájemná pomoc s nacionalistickými skupinami, které disponovaly ”právem veta”. Jak již bylo řečeno dříve, nacionalistická SNS byla pro Mečiara nepostradatelnou součástí vládní koalice. Anglické slovo logrolling znamená doslova ”jánabráchismus” a dosáhnutí svých partikulárních ekonomických a mocenských cílů mohla HZDS ”směnit” za ústupky v oblasti nacionalistické rétoriky a politiky, ve kterých hrála SNS vždy hlavní úlohu. ”Právem veta” se v tomto případě myslí možnost jedné strany koalice zablokovat rozhodování a fungování vlády.
(4) Nacionalistické ”přebíjecí války”. Teorie předpokládá, že v zájmu zachování široké podpory budou elity nuceny přebíjet nacionalistické argumenty druhé strany pomocí prohlášení ještě ostřejších, a spirála populismu tak skončí až v násilném střetu. Na Slovensku k takovému vývoji nedošlo, snad proto, že opoziční elity založily svou legitimaci částečně na odlišném přístupu k řešení menšinové otázky, než jaké předváděla Mečiarova vláda, a také z důvodu určité vyspělosti slovenských intelektuálních kruhů, které i mediálně působily jako inhibitující prvek (cf. Snyder 2001: 256).
Znaky účinnosti tohoto nástroje však bylo možné vypozorovat například při přijímání zmiňovaného zákona o státním jazyku v r. 1995. Mečiar obviňoval kritiky, a především opoziční strany a jejich příznivce, z ”antislovakismu”, a představitelka HZDS Z. Lazarová prohlašovala, že ”každý, kdo hlasuje proti tomuto návrhu, je proti naplnění slovenských tužeb a zasluhuje veřejné opovržení”. Masivní kampaň nakonec zapůsobila i na opoziční poslance, kteří se začali obávat nálepky antislovakistů, a většina těch, kteří alibisticky neopustili sál, hlasovala pro přijetí. I prezident M. Kováč podlehl tlaku a obav z toho, že bude mnohými považován za prezidenta slovenských Maďarů a nikoliv Slováků, a zákon nakonec – přes počáteční nechuť – podepsal (cf. Shafir a kol. [nedat.]).

Další z hlavních Snyderových tezí je, že nacionalistická rétorika a na ní založená mobilizace mas se objevuje hlavně v nejranějších fázích demokratizace či jako produkt anticipace tohoto procesu. Ve slovenském případě sice Mečiar začal tímto způsobem mobilizovat již krátce po pádu komunistického režimu, ale nacionalistická rétorika vůči Čechům byla založená spíše na ekonomických, než národnostních faktorech (Slováci byli v tomto směru ve společném státě omezováni minimálně). Vrcholu dosáhl slovenský národnostní nacionalismus ”až” ke konci roku 1995 v souvislosti s přijímáním zákona o státním jazyku (viz výše) a je otázkou, zdali se přelom let 1995 a 1996, tedy 6 let po počátku demokratizace, dá považovat za její nejranější fázi.
Diskutabilní předpověď podává Snyder i co se týče typu nacionalismu. Etnický typ (v případě Slovenska hovoří o ”asimilativním etnickém nacionalismu”) vzniká podle jeho teorie za předpokladu, že (1) daná země prošla pozdní ekonomickou modernizací (ve smyslu industrializace a objevení se alfabetizované střední třídy), (2) demokratizace představuje nebezpečí pro stávající mocenské elity – nebo, jak uvádí jinde, zdali jsou tyto elity schopné přizpůsobit se novým poměrům, a (3) politické a administrativní instituce (včetně médií) jsou příliš slabé, než aby veřejnou debatu dokázaly usměrnit. Slovensko bezpochyby splňuje první podmínku[7] , kolem druhé se však vznášejí otazníky. Podle našeho názoru je totiž důležité, zdali se hovoří o adaptabilitě zájmů elit (jako na str. 39 Snyderovy knihy), nebo o ohrožení jejich postavení, moci etc. (s. 198). V tomto smyslu pravděpodobně neadaptibilní = ohrožené a adaptabilní = neohrožené elity. Hovořit o nízké adaptabilitě slovenských postkomunistických elit v čele s V. Mečiarem by bylo, s ohledem na zatím dvojnásobný návrat Mečiara do čela vlády na základě demokratických procedur, poněkud odvážné[8] . Naopak to, že se tyto elity do značné míry cítily ohroženy ve svých ”vyhřátých” pozicích, je pravděpodobné. A i kdyby se slovenské elity změnou poměrů – vzhledem ke slabosti opozičních elit a masové opozice, jak Snyder sám uvádí (cf. Snyder 2001: 255-256) - cítily ohrožené jen minimálně (a rovnice adaptabilní = neohrožené by tedy byla odpovídající), pak by kombinace adaptabilní elity – slabé institucionální zázemí (viz diskuse k dalšímu bodu) měla dle teorie vést k revolučnímu typu nacionalismu, nikoliv etnickému (cf. Snyder 2001: 39).
Bez problémů není ani třetí předpoklad, ve kterém si Snyder dokonce explicitně protiřečí: nejdříve prohlašuje, že v pozdně rozvinutých státech jako Slovensko, Ukrajina a Rumunsko elity čelily slabým opozičním silám elit i mas a chabě (poorly) rozvinuté občanské společnosti bez kapacit k organizaci kolektivní akce, zatímco později hovoří o slovenské společnosti jako ”slušně (well) obdařené liberálními skupinami tvořícími občanskou společnost a nezávislými intelektuály, výrazně propojenými se západními nevládními organizacemi” (cf. Snyder 2001: 198, 257). Nechce se věřit, že během několika málo let se na Slovensku – téměř z ničeho – objevila silná a kvalitní ”občanská společnost”. Snyder by mohl argumentovat, že o slabosti občanských institucí hovoří v souvislosti s ranými fázemi demokratizace, v takovém případě by se však dostal do značných potíží s problémem, co má tedy ve skutečnosti na mysli pod pojmem ”raná” a ”nejranější” fáze (viz dřívější odstavec o vrcholu slovenského nacionalismu).

Další Snyderova hlavní teze stanovuje podmínky úspěchu a neúspěchu pokusů o nacionalistickou mobilizaci mas. (1) Co se týče síly institucí integrujících veřejnou debatu, byla o nich řeč v minulém odstavci (médiím je také věnována poslední kapitola tohoto textu). Pokud měla před rozpadem ČSFR výsostné postavení státní (tedy promečiarovská) média, tak v období, které nás především zajímá (tzn. od r. 1993), jim vyrostla početná soukromá konkurence s převážně opozičními názory (přičemž však musíme mít na zřeteli, že slovenská média, ať již vládní, či opoziční, velmi pravděpodobně trpěla a trpí velmi podobnými neduhy jako ta česká: Špatně skrývané politické sympatie a současná snaha ”dělat v novinách politiku”, povrchní názorové stránky opakující populární klišé a polopravdy a podobně). Bezesporu relevantním faktorem byla a je (2) segmentace poptávky po informacích. Slovenská společnost je v tomto ohledu rozdělena nejen etnicky – tedy že Slováci a Maďaři sledují především média ve vlastním jazyku, k čemuž vydatně přispívá poměrně jasně ohraničené území, které maďarská menšina obývá -[9] , ale i v rámci samotného slovenského národa. Velká identifikace voličů HZDS, SNS a ZRS s ”jejich” stranami[10] je vede k vyhledávání informací především v jim přijatelných médiích a podobná situace existuje i u příznivců současných vládních stran. Bezpochyby se zde uplatňují i selektivní psychologické procesy (pozornost, percepce, interpretace, retence), na které – v souvislosti s příslušností k některému z vrcholů dynamické triády – upozorňuje Brubaker (cf. Brubaker 1997: 68). Významnou roli při cílení politické agitace hraje i územní rozložení podpory jednotlivých politických stran, i když se ukazuje, že postupem času se původně poměrně ostře vyhraněná ”území stranické podpory” rozmazávají (Krivý 1999: 31-51).

Média

Struktura ”tržiště idejí” (3) je posledním z faktorů, které ovlivňují úspěch nacionalistické rétoriky. K minimálním zkušenostem se zásadami žurnalistické práce se na Slovensku přidalo i poměrně striktní rozdělení na média provládní a opoziční. V televizní oblasti měla po dlouhou dobu pouze veřejnoprávní Slovenská televízia (STV) celostátní působnost a tedy i dominantní postavení; její sledovanost výrazně klesla poté, kdy začala své vysílání soukromá (a ve vztahu k vládě kritická) TV Markíza v r. 1996. Stejně tak v oblasti denního tisku existují na jedné straně ”promečiarovské” noviny (především Slovenská republika[11] ), a na straně druhé skupina deníků s dříve opozičním, dnes (po změně vládní koalice) spíše provládním či neutrálním zaměřením (SME, Národná obroda, Pravda, Nový čas). Nejposlouchanějším rádiem je (opět promečiarovský) veřejnoprávní Slovenský rozhlas (SRo), jemuž konkuruje několik soukromých rádií s poslechovostí okolo 5-10% (cf. Školkay 1998). Specifickou skupinu pak tvoří čistě maďarská média, která v maďarském prostředí představují velmi vlivný částečný monopol na informace. Potenciální vliv médiálních monopolů na formování politických názorů (a odvozeně i politického, např. volebního chování) obyvatel je podporován zjištěním, že v oblastech, kam signál TV Markízy na rozdíl od STV nedosahuje, získávala HZDS a SNS v r. 1998 mnohem výraznější voličskou podporu, než v oblastech se signálem obou stanic (cf. Školkay 1999).
Spolu s existující segmentací poptávky a v důsledku přirozených ”porodních bolestí” postkomunistické žurnalistiky tak slovenské mediální prostředí dává celkem rozsáhlý prostor pro nacionalistickou mýtotvorbu a propagandu. Za dobu existence samostatného Slovenska jí však z pomoci spřízněných médií využívaly pouze vlády V. Mečiara a opoziční politické síly a média se snažily nacionalistické vášně spíše tlumit. To koneckonců souhlasí se Snyderovým tvrzením, že ve slovenské společnosti jsou dostatečně zastoupeny nevládní organizace, ”nezávislí intelektuálové” a další subjekty ”občanské společnosti”, které mají blíže k liberálnímu, otevřenému pojetí slovenské společnosti. Spirála růstu vzájemných požadavků a podezřívání, kterou vždy dynamická interakce nacionalizujícího se státu, etnické menšiny na jeho území a vnější ”domovské vlasti” této menšiny hrozí, je tedy ve slovenském případě umírněná, a přes stále existující napětí mezi majoritním národem a maďarskou menšinou je nepravděpodobné, že by na Slovensku mohl vypuknout násilný etnický konflikt.

Závěr

Cílem, který jsme si na počátku vytkli, bylo pokusit se aplikovat vybrané teorie nacionalismu na situaci maďarské menšiny ve Slovenské republice a zjistit, zdali základní předpoklady, diagnózy a prognózy těchto teorií v tomto případě platí (pokud by totiž výrazným způsobem nesouhlasily, byly by tím nároky na relevantnost těchto teorií silně zpochybněny). Z toho, co bylo na předcházejících stránkách uvedeno, si dovolujeme tvrdit, že slovenský případ všem třem teoriím (které na nacionalismus pohlížejí z částečně odlišných úhlů při zachování společného ”konstruktivistického” či ”performativistického” hlediska) v podstatě odpovídá; některé rozpory, které jsme zejména u J. Snydera narazili, nejsou v žádném případě jeho teorii lethální. Vzhledem ke komplexnosti dané problematiky, na kterou bylo ostatně poukázáno již v úvodu, však ani při tomto zjištění není možné činit definitivní a autoritativní závěry.